Osud

16. října 2007 v 16:01 |  Povídky
Osud
Na okně v osmém patře seděla dívka. Nikoho to však nevzrušovalo. Starý pán v protějším domě klidně pozoroval okolí, aniž by ji zaregistroval. Seděla a dívala se dovnitř, na mladého muže. I přes skutečnost, že by neměla cítit nic, jí stále připadalo, že při pohledu na něj, se jí rozbuší srdce, i když už to nešlo. Dnes byla na okně naposledy. Sedávala tam už týden, ale věděla, že nemůže déle. Ten pohled by její duši umučil. Byla takový kousek od něj, ale přece se ho nemohla dotknout…
On seděl na posteli a v ruce držel její fotku. Na dřevem vonící rámeček, chránící tvář té nejkrásnější dívky, jakou kdy poznal, dopadla slza a kutálela se klikatou cestičkou až na okraj. Znovu a znovu se ponořoval do vzpomínek na ni.
Když ji tenkrát spatřil, hned se do ní zamiloval. Dlouhé černé vlasy, jí zakrývali záda a jemně si s nimi pohrával vítr. Dali se do řeči a její průzračné oči ho k ní připoutali na vždy. Začali spolu trávit spoustu času, chodili ven, do kina, užívali si a po čase spolu začali chodit…
"Proč?" zašeptal do ticha místnosti. "Proč jsi mi odešla?"
Vtíravý fakt, že už nikdy neuslyší její hlas, její veselý smích, nikdy v životě neuvidí ty oči, které tak miloval, se pro něj stával méně a méně unesitelný.
Stále to vše viděl před očima. Byla chladný večer, na ulicích už nikdo nebyl. Procházeli se po městě ruku v ruce. Kéž by tenkrát věděli, co se stane. Nikdy by na ten most nevstoupili.
Zrovna šli z kina, ale ani jednomu z nich se ještě nechtělo loučit. Měli ještě chvilku čas a chtěli využít každé příležitosti být spolu. Zamířili k parku, chodili tam pravidelně, bylo to kouzelné místo. Přes den je pohlcovala svěží vůně květin a stromů a večer božský klid a ticho, které jim poskytovalo soukromí a útěchu.
Večer však ještě neměl skončit… S láskou ji pozoroval, když v radostné náladě chodila po obrubnících a opěradlech laviček a když spadla, zachytil ji. Tolik miloval její smích… Když seskočila, přitulil ji k sobě a něžně ji políbil.
"Chci se tě na něco zeptat."
"Copak?" podívala se na něj s šibalskými jiskrami v očích.
"Miluji tě víc než cokoliv na světě. Jsme spolu tak dlouho… vezmeš si mě?" trochu si oddechl, když konečně vyslovil to, co si tak dlouho přál.
Zadívala se na něj a potom mu skočila kolem krku. "Ano!" vykřikla.
Oba byli naplnění štěstím. Ten pocit však netrval dlouho. Když přecházeli přes most, zrovna na něj vjelo auto. Byl to nějaký opilý řidič.
Světla se zaleskla a uhodila je do očí. Potom už jenom věděl, že zakřičel a strhl ji na zem. Bylo to nešťastná náhoda, nebo jim osud nepřál? Byli natlačeni na samý okraj mostu. V té části, byli zrovna rozbité svodidla a jí se smekla ruka, kterou se o okraj opírala. Ta vteřina, jim připadala nekonečná. Když přepadávala, podívala se mu do očí. Už nebyli veselé, byli naplněné hrůzou, zděšením, panikou a obavami. Snažil se jí zachytit, ale vysmekla se mu. Viděl, jak padala… Snažil se dostat dolů, jak nejrychleji to šlo. Když však přišel, ležela na zemi, ruce měla rozhozené od těla a pohled upřený kamsi do neznáma.
Přiběhl k ní "Ne!" křičel když ji uviděl, snažil se jí oživit, položil jí ruce na hrudník a pokusil se jí dát masáž srdce, potom zkusil i dýchání z úst do úst, ale nic nezabralo. Byla mrtvá. V jejích modrých očích už nebyla žádná jiskra ani výraz. Byli pohaslé a dívali se někam, kam živý člověk nikdy nedohlédne. Rty měla uvolněné v mírném úsměvu. Opřel se o její hruď a naříkal. Ani nevěděl jak je tam dlouho, nelítostný čas jakoby přestal plynout. Vše pro něj přestalo existovat v jediné chvíli. Ona byla vše co měl.
Po několika minutách, možná hodinách je objevil nějaký starý pán. Zavolal sanitku, ale už předem věděl, že je to zbytečné.
Ten pohled…ten pohled nikdy nezapomene… do smrti si bude vyčítat, že tenkrát nešli domů.
Dívka na kraj parapetu položila plátek z květu růže, který tam každý večer dávala a zamávala křídli. Ano, byla teď andělem. Ale k čemu to, když byla tak nešťastná? Nejraději by dala všechno za to, aby ho mohla opět políbit… Naposledy se ohlédla a zmizela v dálce.
Vstal z postele a slzami potřísněnou fotografii položil na stůl. Už to prostě neunesl. Pomalými kroky přešel k oknu. V duchu se loučil se vším co v životě měl, ale věděl, že to nejdůležitější ztratil. Tak k čemu žít? Otevřel okno. Jakoby cítil její vůni, sebral z parapetu třepotající se plátek růže a přitiskl ho k sobě. Ty kousky květu, které nacházel každý večer na okně, jako by mu stále vraceli sílu. Jako by byla s ním, ale nemohl ji vidět. Teď to však byla síla k poslednímu činu. Vylezl na parapet a skočil. Padal volným pádem, najednou se cítil lehký a svobodný.
"Teď konečně budeme spolu." zašeptal a usmál se.
Dopadl.
Na ulici zděšeně vykřikli lidé a začali se sbíhat kolem mrtvého těla. Nikdo neznal příběh a osud toho muže a nikdo se ho už nedozvěděl…
(print image)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nikola nikola | Web | 16. října 2007 v 16:42 | Reagovat

ahoj, máš u mňa celnku za 1. miesto v bleskovke ;)

2 nikola nikola | Web | 16. října 2007 v 16:43 | Reagovat

a ten obrázok fly with us je velmi pekný ;)

3 gothic_girl gothic_girl | 3. února 2008 v 18:57 | Reagovat

mocinky peknuckééé takovéhle story miluju....

4 Twindeldum Twindeldum | 14. února 2008 v 23:03 | Reagovat

*Snif* Já tyhle příběhy miluju.

5 Vilas Vilas | Web | 25. března 2008 v 16:55 | Reagovat

nemám rád fantasy z prítomnosti a pls podivejte se na muj blog

6 cappy147 cappy147 | E-mail | 31. srpna 2008 v 16:09 | Reagovat

ach jo, ja som taka pysna ze je to blog mojej seternice:))) a preco sa nepodpises pod text ze si to pisala ty? je to uzasna poviedka ;) RRRRrrrr:-*

7 zuz zuz | Web | 6. června 2009 v 8:32 | Reagovat

to si psala ty??JEstli ano tak je to moc mocinky dobré.Ja taky píšu příběhy už mám dvaDvojí život a Dívka bůh kůň drak a lev

8 Fred Weasley (jane malachová) Fred Weasley (jane malachová) | 30. června 2009 v 11:55 | Reagovat

Nadherný příbech.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama