Déšť

13. října 2007 v 20:32 |  Povídky
Déšť
Obloha nabyla tmavou barvu mraků před deštěm. Za chvíli začne pršet. Nepřála si nic jiného než aby ještě jednou, naposledy ucítila na tváři dešťové kapky. V hlavě jí proběhnul celý život.
Najednou se opět ocitla v době přesně před rokem . Jela autobusem… Městská doprava byla jako vždy přeplněná lidmi a všechna sedadla byla obsazená. Všechna až na jedno. Místo vedle ní bylo prázdné, nikdo si tam nesedl. Už si na to zvykla, ale i přes to jí to přišlo líto. Lidé okolo ní se mačkali, ale nikdo, ani jeden člověk by si nesedl k té podivné dívce co tam jako jediná seděla sama. Nevěděla proč, trápila se. Podívala se z okna. Na skle se odrážely kapky deště jako diamanty, které nikdy nikdo nesebere. Jiné zase stékaly jako teplé slzy po hladké tváři. Milovala déšť.
Lidé v autobuse byli promočení, klepali se zimo a v obličeji se jim zračila nedočkavost až příjdou do teplého domova a dají si horký čaj. Ona však taková nebyla. Mokré, trochu pocuchané vlasy jí vůbec nevadily. A domů? Neměla na co se těšit. Nikdo ji nečekal, snad jenom ten čaj.
Domy, stromy, zahrady a parky se za sklem, přes které nebylo téměř vidět, míhali až se chvílemi přes mlhu proměňovali jen na jakési barevné skvrny. Autobus zastavil. Další zastávku už bude vystupovat.
"Můžu si přisednout?"
Ten hlas přicházel jakoby z dálky. Jako kdyby ji někdo vytrhával ze sna. Otočila se a spatřila ho. Už dlouho se jí líbil, nikdy jí však nevěnoval jediný pohled a teď tu stál nad ní a ptal se jí jestli si k ní může přisednout. Ta věta jí zněla jako hlas z nebe. Nikdy se jí nikdo nezeptal. Němě přikývla a sledovala jak se černovlasý chlapec sesunul na sedadlo. "Jak se jmenuješ? Už jsem tě v tuhle dobu párkrát viděl jet," zeptal se jí a ona si začala vážně připadat jako ve snu. "Já jsem Marek." dodal. "Týna, taky jsem tě viděla," Nemohla uvěřit, že si jí všiml.
Zbytek cesty si povídali a když vystoupila, šel s ní. Byli přáteli a nakonec víc než jen to. Zamilovala se do něj a on miloval ji. Bylo to pro ni tak nové a krásné. Někdo ji měl přece jenom rád, už nebyla sama.
Teď tu ležela na silnici a dívala se na oblohu. Před očima jí proběhl poslední okamžik..
Byli spolu. Za chvíli musel jít domů. Šli po chodníku směrem k němu.
"Víš, že je to přesně rok co jsme se poznali?" zeptala se.
"Jak bych mohl zapomenout, něco pro tebe mám," tajuplně se usmál a sáhl do kapsy. Vytáhl stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru srdce. "Ten je nádherný, děkuju!" vzala si řetízek a políbila ho. Kdyby jen tušila, že je to jejch poslední polibek a poslední slova… "Podívej za chvíli bude pršet," rozhodila ruce a zatočila se s očima upřenýma na oblohu. "Jako tenkrát." usmála se. Už byli u jeho domu. Rozloučili se a on zamířil ke vchodu. Naposledy se na něj otočila a šla na druhý chodník, kde byla autobusová zastávka.
Zaskřípěli brzy, světla jí oslepila oči a ucítila náraz. Ležela na zemi. Tělem jí projela obrovská bolest, ta se však začala pomalu proměňovat v únavu. Z dálky slyšela křik Marka a zděšené hlasy lidí. Ale všechny se od ní jakoby vzdalovali..
Myslí jí probíhali myšlenky a vzpomínky. Věděla, že umírá. Ale umírala s pocitem, že tu nebyla zbytečně. A neumírala sama. Až do poslední chvíle ho milovala a tolik si přála aby věděl, že ho nikdy milovat nepřestane. Byl jediný člověk, kvůli kterému měl její krátký život smysl, on jí přinesl ten nádherný pocit…
Zrak se jí začínal pomalu rozostřovat, ale i přes to uviděla, jak se nad ní sklání jeho hlava. V očích měl děs a paniku. Něco říkal, ale nerozuměla mu.
"Miluji tě."
Vydechla z posledních sil. Na tvář jí dopadli studené kapky deště. Začalo pršet. Naposledy se na něj podívala a poté na oblohu.
Setmělo se… už nic necítila ani neviděla…objevilo se před ní světlo…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 EmJoy EmJoy | Web | 14. října 2007 v 13:18 | Reagovat

ahoj .. a když nechce být autor jmenován .. mohla bych si to skopírovat na blog ? to je dost dobrý :-) pls pisni mi na blog

2 gothic_girl gothic_girl | 3. února 2008 v 19:02 | Reagovat

wow!nechápu proč se stydí nemá totiž za co=)

3 Twindeldum Twindeldum | 14. února 2008 v 23:07 | Reagovat

Abych to tak přiznal tohle je moc hezké. Moje hokusy se s tim nedaj srovnat.

4 jana jana | 15. prosince 2009 v 17:04 | Reagovat

hezky pribeh

5 světlo světlo | E-mail | 3. listopadu 2011 v 14:59 | Reagovat

Oba příběhy jsou moc krásné ale... oba sou šíleně smutný!!!!!!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama